POHÁDKA O CESTĚ
Lehla si cesta
do prachu, do bláta:
„Už po mně nikdo
nebude šlapat.“
Ta si to řekla,
tak se i stalo.
Lidí se zbavila,
jak se jen dalo.
Protože lidé
jinudy chodili,
zarostla cesta
lebedou a býlím.
Zarostla hustě
a bylo smutno,
jako když píseň
sekerou utnou.
„Ach lidé dobří,
lidičky milí,
zbavte mě prosím,
lebedy býlí.
Nežiju, nejsem,
už nikam nevedu,
mám jen to býlí
a jen tu lebedu.“
Jak cesta prosila,
tak se i stalo.
Zas po ní chodili,
což není málo.
A to je pravda
stará a odvěká,
že cesta žije jen
pod nohou člověka.
Žije i v noci,
když chodí člověk spát.
Ráno však ráno
běží ho uvítat.